Rád bych Vám představil jednu velmi zvláštní kapitolu. Nazval jsem ji “Zbytečné odpady”.

Obsahuje příklady zbytečných odpadů, které existují a škodí – proto o nich píšu.

Zbytečné odpady deformují základ výpočtu podílu recyklace a využití odpadů, tím se zkreslují informace o výsledcích úsilí nás všech.

Mým záměrem je na zbytečné odpady více upozornit a nastartovat pokud možno kultivovanou odbornou diskusi, která by se časem měla dobrat závěru, co s nimi bude dál.

Přece to takhle nemůže zůstat?

Význam použitých zkratek (řazeno abecedně):

MŽP	Ministerstvo životního prostředí ČR (viz odkaz: zde)
PET	polyethylentereftalát – termoplast, ze kterého se vyrábějí nápojové lahve

ZBYTEČNÉ ODPADY

Málokterá činnost na této planetě alespoň částečně nesouvisí s odpady!

Fakt je, že odpadů pořád přibývá a není to náhoda. Hrají v tom roli různé důvody, včetně obyčejné lidské pohodlnosti.

Můžeme to změnit, ale je třeba si uvědomit:

• opatření na snížení produkce odpadů mají své technologické limity
• až jich bude dosaženo, už se nic nezlepší – jenom budeme zbytečně platit navíc
• proto už teď je třeba hledat jiné cesty – ty, které jsou reálné jak časově, technologicky, i lidsky

Udělejme první krok a přestaňme plýtvat!

Zkusme se zamyslet nad vznikem řady zbytečných, nejčastěji obalových odpadů. Ale nejde jenom o ně.

Sami znáte dost různých případů a já některé další ještě představím. Chci vysvětlit souvislosti a ukázat některé chyby.

Snad to napoví, co je jinak…

Jak je to se zbytečnými odpady?

Hodně se diskutuje na téma recyklace odpadů. Někteří si pletou recyklaci s využitím. Další jen matně tuší o co jde a stydí se to přiznat.

Jiní se snaží křečovitě prosadit zálohový systém i přesto, že dosud nebyla dořešena významná systémová rezerva: ZBYTEČNÉ ODPADY

Je třeba neustále veřejnosti vysvětlovat, že lze všechno zjednodušit na jednoduchou rovnici:

ZBYTEČNÉ OBALY + JEDNORÁZOVĚ POUŽITELNÉ VÝROBKY = ZBYTEČNÉ ODPADY

Zbytečné odpady deformují základ výpočtu podílu recyklace a využití odpadů, tím se zkreslují informace o výsledcích úsilí nás všech.

Ale tak to být nemusí!

Již delší dobu přemýšlím, čím to podpořit.

Chci to popularizovat a hlavně vysvětlovat!

Zvolená forma popularizace je věcí odlišného vnímání stylu (každý máme nějaký vkus), což by měla být pestrá mozaika vzájemně se doplňujících informací. Nic není lepší nebo horší forma – každá snaha je potřebná a důležitá.

Diskutujme o formě, která by byla přístupná a také pochopitelná jak laické, tak odborné veřejnosti.

Proč má smysl o vhodných příkladech informovat? Dojdeme tím k odpovědi na jednu podstatnou otázku:

Budeme zálohové systémy vůbec potřebovat?

Zase nikdo z politiků dostatečně nezohlednil stávající stav.

Něco, co tady řadu let existuje, velmi obstojně to funguje a má to i výsledky, na které můžeme být právem hrdí.

Třeba zpětný odběr obalů formou náhradního plnění, jak to již asi 25 let funguje prostřednictvím našich obcí, které mají smluvní vztah s autorizovanou obalovou společností. A to není zdaleka všechno.

Existují obchody, kde lze provést nákup zboží bez obalu. Nakoupíte i bez vzniku zbytečných obalů a žádné zálohy vůbec nejsou potřeba.

Neukazuje právě konkrétní příklad facebookové iniciativy #ZbytecneOdpady pravou podstatu věci?

Výsledek těchto souběžně probíhajících aktivit není ani vůbec špatný: 80 % PET lahví se dokáže vrátit zpět

Požadavek EU je 90 %. Takže nám stačí už jenom málo.

A v tuto chvíli přijde MŽP s nápadem zálohových systémů, což je

• hodně předražená systémová duplicita, svojí skutečnou funkcí připomínající spíše trojského koně: investiční náklad činí zhruba 5 miliard na zálohový systém PET a provozní náklady cca 1,5 mld. Kč (náklady se určitě zvýší, jako když stát staví dálnice)
• odstrašující ukázka naprosté nepřiměřenosti systémových opatření státu, která za asi 6,5 miliardy Kč údajně vrátí do oběhu o směšných 10 % více plastových lahví tím, že je prostě ukradne obcím, jejichž občané je poctivě sbírají (ve lhůtě do pěti let od spuštění systému)
• mimochodem: podobný zálohový systém zavedený na Slovensku po roce činnosti dosahuje pouhých 70 % – takže nesplňuje, co má

Asi Vás taky napadnou logické otázky:

1) Zabývá se někdo tím, zda může stávající systém oněch zbývajících 10 % nějak “dohnat”?

Ano. Existují odborné polemiky skutečných odborníků, kteří (na rozdíl od MŽP) mají svoji erudici postavenou na zkušenostech z provozní praxe.

TIP: systém, který tohle splňuje, funguje například v Belgii, která má i srovnatelný počet obyvatel – nemůžeme se inspirovat právě tam?

2) Copak tohle na MŽP nikdo neřeší?

Ano, řeší. Ale názory skutečných odborníků z provozní praxe na MŽP asi nikoho nezajímají.

Zjevně se naslouchá jenom nápojovým lobbistům, kteří se těší v této věci až nebývalé podpoře. Ale není to jenom o PETu a plechovkách.

Opatření poškodí recyklaci plastů. Protože prodej PETu dotuje zpracování i méně kvalitních frakcí plastů! Komodita “plasty” není jenom o PETu.

Závěr je jasný:

Regulovat by se mělo pouze tam, kde to má smysl a nikoliv plošně a na politickou objednávku tzv. “nezávislých iniciativ” lobbistů.

---

Proč to měnit, když jsme ještě nevyužili všechny systémové rezervy?

Ještě jednou si zopakujme výše uvedenou rovnici:

ZBYTEČNÉ OBALY + JEDNORÁZOVĚ POUŽITELNÉ VÝROBKY = ZBYTEČNÉ ODPADY

Zbytečné odpady deformují základ výpočtu podílu recyklace a využití odpadů, tím se zkreslují informace o výsledcích úsilí nás všech.

Jak konkrétně to deformují? Jak si to konkrétně představit?

Je to prosté:

zbytečné odpady jsou započítávány do základu výpočtu – tedy všech vyprodukovaných odpadů. Vůči této hodnotě se kalkulují kvóty recyklace a využití odpadů. A ty jsou v důsledku zbytečných odpadů zkresleny a neinformují zcela pravdivě.

Tím, že se celková produkce odpadů sníží o alespoň část zbytečných odpadů, výsledná hodnota kvót recyklace a využití odpadů bude vyšší, protože nebude obsahovat to, co je tam zbytečné.

Jsou příklady, které ukazují na skryté a dosud nevyužité systémové rezervy. Níže v textu je několik ilustračních příkladů, které to vysvětlují.

V reálném životě je četnost jich výskytu tak velká, že není důvod něco ukvapeně měnit, když jsme ještě nevyužili všechny systémové rezervy!

Nastartujme informační kampaň, která každému z nás umožní napsat kratičkou zprávu o příkladu ze svého nejbližšího okolí (třeba emailem), chcete-li, přidejte i fotku, případně stručný komentář.

Bude to nástroj, který nám všem pomůže si uvědomit to nejdůležitější:

konkrétní příklady zbytečných odpadů jsou nám často blíže než si myslíme

Snad tím lépe pochopíme, jak to můžeme reálně ovlivnit. Jakou formou? Nejlépe tou nejjednodušší, pochopitelnou i pro laickou veřejnost.

Rád zařadím Vámi zaslaný příklad k těm dalším a budu plně respektovat, zda to chcete zveřejnit pod svým jménem nebo zůstat v anonymitě.

Pokud Vás to inspiruje a chcete přidat svůj vlastní příklad, budete vítáni. Moje kontaktní údaje jsou uvedeny na konci této stánky (odkaz: zde)

Možná si my všichni i vzpomeneme, že jsme to také už někdy viděli, jenom nás to nenapadlo tehdy řešit nebo se nad tím alespoň zamyslet.

Rozšiřme tím rozhledy všech ostatních. Můžeme také diskutovat, jak to změnit nebo napravit.

Třeba tím inspirujeme i naše legislativce (nejenom na MŽP, ale i na dalších ministerstvech).

Doufejme, že MŽP při tvorbě nového předpisu na křečovitě vynucené zálohové systémy nastudovalo i svůj zákon o obalech (č.477/2001 Sb.), který základ řešení záloh již 20 let obsahuje. Někteří z těch, co zálohové systémy prosazují, je již dříve vyzkoušeli a výsledek lze označit jako fiasko.

---

JAK ZAČÍT?

Zkuste si třeba odpovědět na několik základních otázek:

• jakou funkci má obal?
• jak vypadá zbytečný obal?
• jak vypadá zbytečný odpad?
• opravdu potřebujeme obal, který nás přiměje ke koupi výrobku?
• kdy není propagace výrobku potřeba?
• kdy má smysl upřednostnit využití před recyklací?

Pro začátek tu odpověď zkusíme hledat společně:

Jakou funkci má obal?

Jak stanoví stávající zákon o obalech:

• obalem výrobek zhotovený z materiálu jakékoli povahy a určený k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce, popřípadě prezentaci výrobku nebo výrobků určených spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli

Zde se dotýkáme oblasti ekodesignu – je to design, který do vývoje a návrhu produktů zahrnuje i hledisko ochrany životního prostředí.

Zjednodušme to: to, že je třeba obalem chránit zboží, je jasné každému z nás!

Otázkou zůstává, zda je to vždycky potřeba a jakou měrou (viz ukázkové příklady níže v textu – část: Jak vypadá zbytečný obal?)

Taková věc ale často naráží na protichůdné požadavky EU a tím i státu. To jsou okolnosti, které nezáleží na vůli spotřebitele.

EU je v tomto ohledu naprosto schizofrenní a sama sobě protiřečí. Nevěříte?

Musíme si uvědomit, že stěžejní právní úpravou pro ochranu zdraví lidí jsou především

• hygienické předpisy
• předpisy na ochranu spotřebitele a případně
• veterinární předpisy (nakládání s potravinami, které jsou živočišného původu)

Je dobré připomenout, že platí hygienické předpisy, které souvisejí s Nařízením EPR č.852/2004 (ES), které je u nás známo pod označením „HACCP“.

Ano, program k zajištění bezpečnosti poskytovaných stravovacích služeb zpracovaný podle postupů založených na zásadách analýzy rizika a kritických kontrolních bodů (HACCP) se primárně vztahuje na provozovatele potravinářských provozů (např. povinnost dle čl.5, odst. 1 HACCP), ale její část „Zásady správné výrobní a hygienické praxe“ je hygienickou služnou analogicky a velmi důsledně vyžadována v rozsahu správné hygienické praxe pro uchovávání potravin.

A tady je kámen úrazu:

Co jeden předpis EU žádá, to jiný předpis té samé EU omezuje!

Co Nařízení EPR č.852/2004 (HACCP) vyžaduje, to omezuje Směrnice EPR 2019/904 o omezení dopadu některých plastových výrobků na životní prostředí (odkaz: zde).

Opravdu je nutné každý nesmysl harmonizovat s EU? Nebo nám v přístupové dohodě někdo povolil používat i náš zdravý rozum?

Sporným bodem je prezentace výrobku

Každý obchodník ví, že obal “prodává”.

Je-li výrobek v atraktivním obalu, spolehlivěji zaujme spotřebitele a ten je pak obětí toho nejjednoduššího triku všech obchodníků: 

vydělat si peníze za každou cenu

Opravdu mne musí někdo draze přesvědčovat, když jdu ze své vůle nakoupit, že to koupit prostě musím?

To vše se dá ovlivnit osvětou a tím změnou našich spotřebitelských návyků!

Stačí Vám na to jednoduché počty, ani matematiku umět nemusíte:

Každý, kdo koupí výrobek v obalu, platí

1. poprvé za zboží zabalené v obalu
2. podruhé za obal, který už více nepotřebuje – donese výrobek domů, obal se nedá opakovaně použít nebo využít na něco jiného (je až neuvěřitelné, co všechno dokáží domácí kutilové vyrobit z PET lahví, lahví od okurek, atd.)
3. potřetí za obalový odpad, kterého se musí legálně zbavit a za to také zaplatit (např. místní poplatek za odpady nebo popelné v nájemní smlouvě)

Ano, může to mít své odůvodnitelné výjimky. Ale jinak to platí.

Zde si myslím, že jsou výjimečné oblasti, kde by to měl náš zákon přímo zakazovat (viz ukázkové příklady níže v textu – část: Kdy není propagace výrobku potřeba?)

---

Jak vypadá zbytečný obal?

Jako obal, který mi není k ničemu.

Jeden speciální případ bych zdůraznil:

pokud je obal příliš velký a samotný výrobek je sotva do poloviny jeho užitného objemu, tak je to zbytečný obal a zákon by to měl řešit!

(myslím, že odůvodnitelné výjimky lze snadno před zákonem obhájit)

Jak to poznám?

Když si vybírám v obchodě nějaký výrobek, zkusím se zamyslet i nad tím, co asi bude pak s jeho obalem:

• je vratný nebo opakovatelně použitelný?
• je příliš velký a samotný výrobek je sotva do poloviny užitného objemu?
• znám způsob, jak jej doma využít?
• co když ho může použít někdo z rodiny, který ho na něco využije?
• mám ve městě automaty na farmářské mléko?
• všiml jsem si, že si je lidé „čepují“ do přinesené bandasky nebo opakovaně použitelné plastové lahve?
• máte možnost koupit výrobek bez obalu?
• opravdu pokaždé potřebuji na každý druh výrobku samostatný obal?
• nejde to zařídit jinak?

Nevíte, jak se rozhodnout? Zkuste následující pokus:

1. Kupujete zlevněné krabicové mléko? Co karton, to 12 litrů mléka. Myslíte si, že jste ušetřili? Uschovejte si na chvíli jejich prázdné obaly a postavte si je do řady vedle sebe. Zkuste odhadnout, kolik jich bude za kalendářní rok, kdy musíte takové množství koupit a za jakou celkovou cenu.
2. Pokud máte možnost kupovat mléko přímo z automatu, budete si je sami plnit do přinesené nádoby (opakovaně použitelná láhev nebo bandaska). Představte si tuto nádobu vedle pomyslné řady prázdných obalů od trvanlivého mléka za celý rok a zjistíte, že ta bandaska je pořád jenom jedna!
3. Pokud nemáte možnost kupovat mléko přímo z automatu, zkuste to třeba s vínem. Odhadněte, kolik lahví vypijete za celý kalendářní rok. Pak si někdy kupte víno točené do demižónu nebo kanystru, který se dá koupit. Představte si tuto nádobu vedle pomyslné řady prázdných obalů vína za celý rok a zjistíte, že ten demižón nebo kanystr je pořád jenom jeden.
4. Komu se to nechce absolvovat, stačí když po celé rodině uklidí obaly druhý den po silvestrovské oslavě… (to je lekce plně dostačující ke správnému pochopení základního principu).

---

Jak vypadá zbytečný odpad?

Nejčastěji jde o jednorázově použitelný výrobek, který nešlo použít opakovaně. Nebo to může být jednorázový obal.

Obecně lze říci: věc lidově někdy označovaná jako “jednohubka”, tedy cokoliv na jedno použití. Není na škodu uvést pár příkladů.

Ilustrační příklad: potřeby na holení

Představte si holicí břit – tedy nástavec, který se nasazuje na vhodný držák a slouží na naše “polidštění” holením vybraných částí těla.

Až se břit otupí (nebo ošoupe nástavec holicího strojku), tak se prostě vyhodí do komunálního odpadu.

Využití ani recyklace není nijak systémově zajišťována.

Jak to fungovalo dříve?

Když se můj děda holil, měl svoji břitvu, která mu vydržela celý život. Když se břitva otupila, šla nabrousit. Dodneška ji mám schovanou na památku, ale nemám odvahu ji používat. Ale třeba bych se to také naučil, snížení tlaku krve uvítám…

Můj otec i já sám jsem kdysi používal holicí břit na klasické žiletky (ještě to mám někde schované). Když se žiletka otupila musela se vyhodit.

Její recyklaci ani jejímu využití nic nebrání.

Nikdo se o žiletku už nepořeže, protože je při vyhazování tupá.

A to není všechno:

K holení se používá pěna nebo gel, zpravidla ve spreji nebo v tubě. Až nosný plyn zcela vyprchá, tlaková láhev se zahodí. Do kovů ji hází málokdo.

Využití ani recyklace tím vlastně moc nehrozí. Není to škoda?

Naši dědové a otcové měli štětku na holení a mýdlo. Když mýdlo došlo, koupilo se v papírovém obalu další, rozbalilo se a vložilo do původního kovového obalu, který byl současně obalem cestovním (v koženém pouzdru jako celek).

U holicího náčiní ještě chvilku zůstaneme:

Pokud chodíte k holiči, jistě jste si všimli holicího nástavce strojku určeného pro profesionální použití.

Násuvné holicí kovové lišty na zastřihování jsou částečně zapuštěny do plastového sedla, které tím znemožňuje jeho opakované použití po nabroušení (plastová část by se broušením zničila).

My dříve narození si pamatujeme, že takzvaná “mašinka” měla nástavec celokovový, který byl záměrně vyroben tak, aby šel opakovaně nabrousit.

Učeň, který si ji koupil (když se učil na holiče), ji měl zpravidla celý svůj profesní život a pořád mu fungovala, protože se dala kdykoliv nabrousit.

Některé mašinky byly na “ruční pohon”, ty novější už i na elektrický pohon, vzpomínáte?

Z toho lze snadno pochopit princip řešení celého problému:

výrobek, který neumožňuje jeho opakované použití, je zbytečný odpad

Otázka zněla: Jak vypadá zbytečný odpad?

Myslím, že odpověď už znáte…

---

Opravdu potřebujeme obal, který nás přiměje ke koupi výrobku?

Když to koupit prostě musím, tak na co je mi propagace výrobku na obalu?

Proč by někdo dělal propagaci pro věci běžné potřeby? Zbytečné plýtvání!

Ilustrační příklad: věci běžné potřeby

1. když kupuji chléb, nepotřebuji více než základní údaje o výrobku, které mohou být na cedulce vedle zboží nebo na jeho sáčku (jednotné, snadno recyklovatelné obaly, které prodejce opatří polepovacím štítkem)
2. když kupuji boty, stačí mi obyčejná krabice se štítkem, kde jsou základní údaje
3. když kupuji léky, nepotřebuji více než základní údaje (info viz příbalový leták)
4. když kupuji léky s opakovaně použitelným aplikátorem (pokud se dá umýt), nepotřebuji aplikátor v každém samostatném balení (platí to omezeně – léky mají svá individuální pravidla)

A to není všechno:

Jako dítě si pamatuji, že oční kapátko šlo v lékárně koupit samostatně a tak je nebylo nutno dávat do každého samostatného balení očních kapek.

Ty zmíněné oční kapky byly ve skleněné uzavíratelné lahvičce a do další papírové krabičky je nikdo nedával. Nebylo to potřeba.

A dnes? Dnes žijeme obklíčeni aplikátory všeho druhu:

Vážně by se podobných příkladů nedalo najít více?

---

Kdy není propagace výrobku potřeba?

Pokud zboží potřebuji (jsou to věci běžné potřeby) a stejně je koupím bez ohledu na propagaci výrobku.

Následují ukázkové příklady, kdy bych propagaci na obalu přímo ze zákona zakázal:

Léky

Pokud není nezbytně nutno zachovat aseptičnost léku (nebo jeho kvalitu chránit jiným přiměřeným způsobem), tak by jeho obal mohl být jednodušší.

Nepotřebuji více než základní údaje o výrobku (jednotné, snadno recyklovatelné obaly, které výrobce nebo prodejce opatří polepovacím štítkem).

Opravdu potřebujeme, aby obaly od léků hrály všemi barvami zvoleného logotypu

nebo nám postačí unifikovaná krabička s polepem nebo jenom lahvička s polepem?

Vážně by se podobných příkladů nedalo najít více?

Dezinfekce pro běžnou potřebu

Nedávná covidová opatření ukázala, že ne všechno je nutné mít v plastovém a pak ještě v papírovém obalu.

Navíc by v některých případech mohlo jít o opakovaně použitelný obal, který si zákazník snadno doplní z náhradního balení po odšroubování uzávěru a opět zavře. Kolik takových obalů se v době covidových opatření zbytečně vyhodilo, když je stačilo jenom dolít další desinfekcí a používat dál?

Běžné příslušenství (vše, co nemusí být nutně zabaleno)

Když jsem před více než 30 roky kupoval v “elektře” rozdvojku nebo prodlužovačku, byla bez obalu. Obsluha mi ji prostě podala z ruky do ruky.

Dnes je to směs plastu a papíru a někdy i kovu. Kabely jsou staženy drátkem obaleným plastem. Dříve na to stačila gumička nebo provázek.

Ale proč? Není k tomu žádný důvod!

A co nejrůznější kabely, flashdisky, vypínače a další vybrané součástky?

není to na tak krátký kus připojovacího kabelu trochu zbytečný luxus?

není ten flashdisk v té záplavě obalů poněkud osamocen?

A teď nejtěžší kalibr dne:

dárkové balení dobíjecí šňůry v kazetě, vnější obal z papíru, vnitřní obal z plastu a to vše ještě uzavíratelné na dva magnety (zaklapne to jako knížka)

Mně osobně by úplně stačilo, když si takové zboží koupím v prodejně přímo z pultu:

Vážně by se podobných příkladů nedalo najít více?

---

ODŮVODNITELNÉ VÝJIMKY

Recyklujte! Ale je to vždy technologicky možné?

Ne všechny materiály jsou reálně recyklovatelné.

Dobře se to vysvětluje na příkladu papíru.

Většině lidí je známo, že recyklovat nelze:

• použité kapesníky
• špinavý nebo mastný papír
• vatu
• vlhké ubrousky

ale už třeba neví, že se to týká i dalších položek, třeba

• papírové účtenky (vyrábí se z termopapíru)
• dětské pleny
• papírové hygienické pomůcky
• obaly od vajec
• roličky od toaletního papíru

Mnozí budou asi překvapeni, ale někdy technologické okolnosti mohou rozhodnout o tom, že má smysl upřednostnit využití před recyklací.

A právě papír je toho názorným příkladem: lze jej recyklovat 4 až 7 krát a pak už to není technologicky možné!

Jak je to s plasty?

Vhodnost směsí plastů (např. kombinace jednotlivých plastových obalů) k jejich recyklaci nebo využití je dána především jejich schopností vytvořit homogenní směs, kterou lze dále zpracovávat vstřikovacím nebo lisovacím strojem (tzv. „formou“).

Dosáhnout ideálně homogenních vlastností použitých plastů je reálně neproveditelné, proto takové směsi vykazují vždy určitý stupeň heterogenity (t.j. nehomogenity).

Kdy má smysl upřednostnit využití před recyklací?

Předem upozorňuji, že takové případy je třeba řádně odůvodnit, aby nemohlo dojít k jejich účelovému zneužívání!

Aby se mohlo kvalifikovaně rozhodnout, zda je směs použitých plastů pro recyklaci vhodná nebo nikoliv, je třeba provést:

1. odběr zkušebních vzorků k provedení laboratorních zkoušek (podle ČSN 64 0201 „Zkoušení plastů. Vzorkování“)
2. zajistit provedení laboratorních zkoušek, které by zohlednily: složení směsi, obsah nežádoucích příměsí a vybrané fyzikálně-chemické vlastnosti, které jsou potřebné u konkrétního způsobu využití recyklované směsi
3. provést zkušební test v reálných provozních podmínkách (t.j. pokud zkušební vzorky vyhovují provede se zaslání testovací šarže k recyklaci)
4. vyhodnotit výše uvedené kroky a v případě úspěšných výsledků je zapracovat do provozní dokumentace a případně i do dokumentace řízených procesů (např. ISO 9001 Systémy managementu kvality nebo ISO 14001 Systém environmentálního managementu)

Jako ilustrační příklad lze uvést laboratorní zkoušku „stanovení smrštění a dodatečného smrštění“ testované směsi plastů:

Jedná se o základní parametry kontroly jakosti jednotlivých dodávek plastů z hlediska předpokládaných rozměrových změn součástí a dílů během jejich použití, především při jejich vystavení zvýšené teplotě v průběhu zpracování vstřikovacím nebo lisovacím strojem (formou).

Myslíte si, že to nehraje tak důležitou roli? Vysvětlím to na následujícím ilustračním příkladu.

Ilustrační příklad: specifické balení výrobků pro potravinářský průmysl

Některé z odpadů (hlavně obalových odpadů) mají povrchovou úpravu, která brání jejich následnému materiálovému využití (např. povoskovaný papír), ale v potravinářském provozu je tato úprava nezbytná zejména z hygienických důvodů nebo k zajištění přiměřené ochrany baleného výrobku ve prospěch konečného spotřebitele.

Vhodnost směsí plastů (např. kombinace jednotlivých plastových obalů) k jejich materiálovému využití je dána především jejich schopností vytvořit homogenní směs, kterou lze dále zpracovávat vstřikovacím nebo lisovacím strojem (formou).

Zopakuji, že dosáhnout ideálně homogenních vlastností u recyklace použitých plastů je reálně neproveditelné, proto takové směsi vykazují vždy určitý stupeň heterogenity (nehomogenity). To je důležitá okolnost.

Aby se mohlo kvalifikovaně rozhodnout, zda je směs použitých plastů vhodná nebo nikoliv, provede se již popisovaný postup:

1. odběr zkušebních vzorků k provedení laboratorních zkoušek (doporučuji zohlednit ČSN 64 0201 „Zkoušení plastů. Vzorkování“)
2. zajistit provedení laboratorních zkoušek, které by zohlednily dotčené vlastnosti (viz níže)
3. provést zkušební test v reálných provozních podmínkách (t.j. pokud zkušební vzorky vyhovují provede se zaslání testovací šarže k “cvičnému testu” recyklace)

Ve výše uvedeném bodu 2 je třeba zohlednit alespoň:

• složení směsi
• obsah nežádoucích příměsí
• vybrané fyzikálně-chemické vlastnosti, které jsou potřebné u konkrétního způsobu využití recyklované směsi

Rozhodující je výběr konkrétního způsobu využití směsi plastů!

Požadavky dotčených ČSN na zkoušení vlastností plastů jsou natolik náročné, že ne všechny plasty tomu vyhoví. Právě jejich výsledky mohou mnohé napovědět.

Malá ukázka některých ČSN, ať máte konkrétnější představu:

• ČSN 64 0201 Zkoušení plastů. Vzorkování
• ČSN 64 0213 Zkoušení plastů. Stanovení zrnitosti
• ČSN 64 0245 Zkoušení plastů a pryže. Stanovení stálosti vybarvení na denním světle
• ČSN EN ISO 10210 Plasty – Metody přípravy vzorků pro zkoušení biodegradace plastů
• ČSN 64 0526 Zkoušení plastů. Stanovení součinitele tepelné vodivosti
• ČSN 64 0609 Zkoušení plastů. Stanovení smrštění smrštitelných fólií
• ČSN 64 0610 Zkoušení plastů. Stanovení rozměrové stálosti fólií
• ČSN 64 0618 Zkoušení plastů. Únava při kmitavém namáhání
• ČSN 64 0662 Zkoušení plastů. Stanovení pevnosti ve smyku mezi vrstvami vyztužených plastů
• ČSN 64 0757 Zkoušení plastů. Stanovení hořlavosti plastů ve formě folií
• ČSN 64 0766 Zkoušení plastů. Stanovení odolnosti polyetylénu proti korozi za napětí v prostředí tenzoaktivních látek
• ČSN EN 13677-2 Vyztužené lisovací hmoty z termoplastů – Specifikace pro GMT – Část 2: Metody zkoušení a obecné požadavky
• ČSN EN 15860 Plasty – Polotovary z termoplastů pro obrábění – Požadavky a metody zkoušení
• ČSN EN 13130-1 Materiály a předměty ve styku s potravinami – Složky plastů podléhající omezením – Část 1: Pokyny pro zkoušení specifické migrace složek z plastů do potravin a jejich simulantů, stanovení složek v plastech a výběr podmínek pro vystavení simulantům potravin
• ČSN EN 14233 Materiály a předměty určené pro styk s potravinami – Plasty – Stanovení teploty materiálů a předmětů z plastů na rozhraní plast/potravina během ohřevu v mikrovlnné a konvenční troubě pro volbu příslušné teploty při zkoušení migrace
• ČSN EN 15284 Materiály a předměty ve styku s potravinami – Metoda zkoušení odolnosti nádobí z keramiky, skla, sklokeramiky nebo plastů proti mikrovlnnému ohřevu

Z toho důvodu pak nemusí být plasty vhodné ani k recyklaci ani k materiálovému využití!

Ale pořád mohou být energeticky využity – jejich průměrné výhřevnosti jsou srovnatelné s černým uhlím. Některé mají výhřevnost i vyšší.

Vysvětlující poznámka: rozdíl mezi recyklací a využitím je v tom, že do recyklace se nezapočítává energetické využití

Specifický případ směsi plastů v potravinářském průmyslu:

např. směs označovaná jako APET/PE (tzv. „tvrdá fólie“), pro tepelné tvarování spodních misek a jejich přebalu PET/PE (tzv. „zatavitelná fólie“)

Tady hraje klíčovou roli výše uvedená laboratorní zkouška „stanovení smrštění a dodatečného smrštění“ na testované směsi plastů.

Zopakuji, že se jedná se o základní parametry kontroly jakosti jednotlivých dodávek plastů z hlediska předpokládaných rozměrových změn součástí a dílů během jejich použití, především při jejich vystavení zvýšené teplotě v průběhu zpracování vstřikovacím nebo lisovacím strojem (formou).

Výsledek provedené zkoušky „stanovení smrštění a dodatečného smrštění“

“…směs je po vzájemném zatavení mechanicky neoddělitelná a vykazuje tak rozdílné parametry smrštění, že ji nelze tepelně zpracovat vstřikovacím ani lisovacím strojem…”

znamená pro technologa nekompromisní verdikt:

“…směs…vykazuje tak rozdílné parametry smrštění, že ji nelze tepelně zpracovat vstřikovacím ani lisovacím strojem…”

Proto je testovaná směs technologicky nerecyklovatelná a tím i materiálově nevyužitelná!

Můžete mít snahu recyklovat jakou chcete, ale vlastnosti testovaného materiálu to prostě neumožňují…

Možná si také řeknete: tak proč se to tedy vyrábí?

Zakázat nebo omezit použití těchto fólií nemá žádný smysl – její použití důsledně vyžadují hygienické předpisy, související s HACCP.

Ano, chápete to správně.

To co Nařízení EPR č.852/2004 (HACCP) vyžaduje, to samé současně omezuje Směrnice EPR 2019/904 o omezení dopadu některých plastových výrobků na životní prostředí.

Ten samý orgán EU vytváří naprosto zbytečné konflikty zájmů a na členské státy tlačí, aby ten šlendrián někdo vyřešil. Navíc zůstává otázkou, jestli by si v EU neměl někdo nejdříve udělat pořádek sám u sebe a teprve pak požadovat po členských zemích, aby něco zaváděly.

Proč to všechno vlastně píšu?

Snažím se vysvětlit souvislosti, které je dobré znát, aby si člověk mohl udělat nezávislý úsudek.

Úsudek objektivního technika, nezatížený politickými objednávkami a lobbistickými tlaky takzvaných “nezávislých iniciativ”.

---

STÁT ZASPAL VÍCE NEŽ 31 LET

Fungování státu někdy připomíná absurdní skládačku, balancující na hraně možností prostoru i času:

V oblasti zbytečných obalů a zbytečných odpadů tomu není jinak.

Ale trochu se zapomíná na to, že ne vždy to lze v provozní praxi reálně splnit:

Regulace ze strany státu – jako ve špatném budovatelském filmu

Zde bych měl

• psát o revizích evropské směrnice o obalech a obalových odpadech, kdy EU nechce jen snížit zbytečné používání obalů a tím podpořit recyklaci
• vysvětlovat snahu Ministerstva životního prostředí (MŽP) regulovat omezení tzv. “jednorázových plastů”, které byly nedávno vydány

Ale nechci. Jsem znechucen tím, jak stát neuvěřitelně zaspal: více než 31 let (přesně 11 384 dnů)

A mohlo to být i horší.

Princezna Růženka spala 100 let, legislativci MŽP “jenom” pouhých 31 let a 2 měsíce. Akorát nevím, kdo koho líbal 😉

Posuďte sami:

• historicky první zákon o odpadech (č.238/1991 Sb.) byl v ČR účinný od 01.08.1991
• historicky první zákon o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí (č. 244/2022 Sb.) je účinný až od 01.10.2022

To znamená, že

1. neuvěřitelných 11 384 dnů (31 let a 2 měsíce) legislativcům MŽP trvalo, než byli schopni vytvořit alespoň první vlaštovku regulace dopadu části jednorázově použitelných výrobků na životní prostředí
2. mezi tím naše země byla zaplavována množstvím obalů a jednorázově použitelných výrobků často pochybného původu a složení!
3. teď ty materiály podřadné kvality máme recyklovat bez ohledu na to, zda je to vůbec technologicky možné!
4. to, že jsou to mnohdy materiály energeticky využitelné, MŽP “odměňuje” tím, že to nelze započítat do kvót recyklace – asi motivace, ne?

Ale nejedná se jenom o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí! Plast není jediná komodita, o kterou v reálu jde.

Odstrašující ukázka nepřiměřenosti systémových opatření státu

Hovořím o přípravě předpisů na zálohové systémy, které právě MŽP připravuje jako důsledek účelového tlaku společenského zadání lobbistů z takzvaně “nezávislých iniciativ”, jednostranně propagujících zálohy obalů, jejichž nezávislosti a nestrannosti by se vysmálo i malé dítě.

Výchozí stav v době přípravy opatření:

Jenom připomínám, že momentální stav je: 80 % PET lahví se dokáže vrátit zpět.

Požadavek EU je 90 %. Takže nám stačí už jenom málo.

A v tuto chvíli přijde MŽP s nápadem zálohových systémů, což je

• hodně předražená systémová duplicita, svojí skutečnou funkcí připomínající spíše trojského koně: investiční náklad činí zhruba 5 miliard na zálohový systém PET a provozní náklady cca 1,5 mld. Kč (náklady se určitě zvýší, jako když stát staví dálnice)
• odstrašující ukázka naprosté nepřiměřenosti systémových opatření státu, která za asi 6,5 miliardy Kč údajně vrátí do oběhu o směšných 10 % více plastových lahví tím, že je prostě ukradne obcím, jejichž občané je poctivě sbírají (ve lhůtě do pěti let od spuštění systému)
• mimochodem: podobný zálohový systém zavedený na Slovensku po roce činnosti dosahuje pouhých 70 % – zjevně nesplňuje, co má

Zopakuji také související logické otázky:

1) Zabývá se někdo tím, zda může stávající systém oněch zbývajících 10 % nějak “dohnat”?

Ano. Existují odborné polemiky skutečných odborníků, kteří (na rozdíl od MŽP) mají svoji erudici postavenou na zkušenostech z provozní praxe.

TIP: systém, který tohle splňuje, funguje například v Belgii, která má i srovnatelný počet obyvatel – nemůžeme se inspirovat právě tam?

2) Copak tohle na MŽP nikdo neřeší?

Ano, řeší. Ale názory skutečných odborníků z provozní praxe na MŽP asi nikoho nezajímají.

Zjevně se naslouchá jenom nápojovým lobbistům, kteří se těší v této věci až nebývalé podpoře. Ale není to jenom o PETu a plechovkách.

Opatření poškodí recyklaci plastů. Protože prodej PETu dotuje zpracování i méně kvalitních frakcí plastů! Komodita “plasty” není jenom o PETu.

Závěr je jasný:

Regulovat by se mělo pouze tam, kde to má smysl a nikoliv plošně a na politickou objednávku tzv. “nezávislých iniciativ” lobbistů.

Zálohový systém šitý “na míru” lobbistům

Ano, nápojářská lobby se rozhodla zničit více než 25ti leté úsilí obcí, které poctivě sbíraly plasty a chce jim sebrat tu nejcennější frakci: PET lahve

Co na tom, že prodej PETu dotuje zpracování i méně kvalitních frakcí plastů! Jak se to dá provést? Jednoduše a nenápadně.

Ilustrační příklad:

• nápojářské společnosti Kofola a Mattoni 1873 vstoupily do slovenské firmy General Plastic, která produkuje preformy pro výrobu PET lahví
• podepsaly dodatek ke smlouvě se společností GP Alliance o koupi třetinových podílů
• zbývající třetina akcií zůstává původnímu majiteli, tedy skupině GP Alliance podnikatele Jána Sabola
• všichni tři spolupodílníci se už podle ní rozhodli, že do výroby General Plastic budou investovat
• díky tomu zvládnou zastat celý proces recyklace PET lahví – od jejich sběru až po výrobu nových recyklovaných lahví
• teď jde jenom o to, aby měli k dispozici dostatek PETu – ale kde ho vzít? Nejjednodušší je ho vzít obcím!
• proto je třeba lobbovat za zálohové systémy, což je vlastně takový hodně předražený trojský kůň, který za asi 6,5 miliardy Kč vrátí do oběhu o 10 % více plastových lahví do pěti let od spuštění systému (i bez tohoto nesmyslu se dnes vrací 80 % PET zpět a do limitu požadovaném z EU nám zbývá právě těch zmíněných 10 %)
• škoda, že na MŽP zase nic nepochopili a tak tu lumpárnu velkoryse podporují ze všech svých laicky naivních sil i přesto, že systém, který náš cíl splňuje, funguje třeba v Belgii (Belgie má i srovnatelný počet obyvatel)

Zálohový systém šitý hodně horkou jehlou

Další hledisko, o kterém se příliš nemluví, je kvalita vládního návrhu materiálů ke zřízení zálohového systému.

Nikdo dostatečnou měrou nezohledňuje negativa, která to přináší.

Vybírám jen ty nejzajímavější:

• provozování dvou systémů je vždy neekonomické (dvojí administrativa, samostatná logistika apod.)
• skladovat doma odebírané komodity tak, aby je automat bez problémů odebral nebude mnohdy splnitelné (PET nesmí být zdeformovaná)
• lahev koupená např. v Německu má ochranný kód, aby nemohla přijímat ty “odjinud”, takže s ní musíte jet zpět – věděli jste to?
• nejvíce to poškodí obce, které více než 25 let poctivě sbíraly plasty a jejich obecní systém nakládání s odpady to zcela znehodnotí
• obce i zpracovatelské firmy investovaly do souvisejících opatření i vybavenosti nemalé prostředky, které někteří dosud splácí (ty půjčené prostředky jim splatí kdo, když PET přetáhnou nápojoví “obaláři” a nebude co zpracovávat?)
• obce staví moderní třídicí linky, které vytřídí komodity s vysokou účinností, jejich investice budou ohroženy
• srovnáte-li docházkovou vzdálenost ke stávajícím kontejnerům (např. žlutý na plasty) a novým místům zpětného odběru, tak efektivnost nového systému je silně diskutabilní
• co bude se stávajícími kontejnery na tříděný odpad, kterými jsou obce vybaveny napříč ČR?
• zřízení uvažované “neziskové organizace”, přes kterou se vše bude organizovat, je dosud mlhavé a nepřesné (netransparentní pravidla fungování)

Nový systém vůbec neřeší ani další související komplikace:

• v objektech, kde bude zpětný odběr probíhat, se musí projednat zřízení dodatečných skladovacích prostor pro odebírané komodity, což ne vždy musí být úřady schváleno (zvýšené požární riziko, konflikt s hygienickými předpisy, anebo to prostě nebude kam dát)
• v objektech, kde bude zpětný odběr probíhat, se musí požádat o změnu užívání stavby (změní se účel užívání stavby – stavební předpisy mluví jasně, je třeba nový kolaudační souhlas)
• změnily se hygienické předpisy v objektech – skladování a odvoz odebírané komodity se nesmí křížit se závozem nově naskladněných potravin (ne vždy lze splnit – přečtěte si HACCP: Nařízení EPR č.852/2004)
• pokud odběr bude probíhat prostřednictvím automatu, není úplně jasné, jak to bude s jeho financováním (pořizovací náklady, náklady na: provoz, údržbu, servis)

Už o tom tady nechci více psát. Znechucuje mě to.

Je tu totiž něco důležitějšího: to, co jste právě přečetli – uvědomit si souvislosti zbytečných odpadů a zamyslet se nad tím!

---

ŠANCE PRO VÁS

Děkuji za Váš čas, který jste věnovali zbytečným obalům, zbytečným výrobkům a zbytečným odpadům.

Věřím, že se ukáže, že ten čas strávený se zbytečnými odpady, zase tak úplně zbytečný nebyl…

Pojďme spolu postavit před MŽP pomyslné zrcadlo, ve kterém by byly k vidění

• konkrétní ukázky příkladů hodných k následování – snad někdo pochopí a nechá se inspirovat!
• konkrétní ukázky zbytečných odpadů – snad někdo pochopí, jak hluboce se mýlí!

Pozitivní příklady chytrých řešení jsou stejně důležité jako negativní příklady, ze kterých bychom se měli poučit!

Proto je tu šance pro každého z Vás, koho to inspirovalo.

---

Příklad hodný následování

Kdyby někdo z Vás chtěl zaslat nějaký ilustrační příklad hodný následování, budu moc rád.

Připojím ho do společné galerie, kterou právě připravuji.

---

Ilustrační příklad: z oblasti kosmetického průmyslu

Kosmetický průmysl – častý zdroj obalů, které se hned po vyprázdnění vyhodí do komunálního odpadu.

Všechny ty tuby, flakonky, sáčky a lahvičky jsou velmi často pouze jednorázové obaly, jejichž život je v pravdě jepičí.

A to se ještě nebavíme o jednorázových aplikačních pomůckách, jednorázových plastových rukavicích a dalším příslušenství.

Dlužno dodat, že o jejich existenci mimo jiné rozhodují i přísné hygienické předpisy, které s tím úzce souvisí.

A opravdu to nejde jinak?

Ale jde to! Seznamte se s překvapujícím řešením, které je příkladem hodným následování:

Jenom 40 ml kosmetického krému do tak velké dózy?

Není to škoda, že po vypotřebování náplně se musí takový obal vyhodit?

Pojďme spolu tuto dózu trochu více prozkoumat:

Co k tomu říci?

Ne, že by na tom nebylo už co vylepšovat, ale jde o příklad toho, že obal může současně plnit více funkcí:

• působit reprezentativním dojmem
• plnit přísná hygienická pravidla
• být opakovaně použitelný

a tím z něho hned po jeho vyprázdnění nemusí být: ZBYTEČNÝ OBAL a posléze i ZBYTEČNÝ ODPAD

---

Příklad zbytečného obalu nebo zbytečného odpadu

Kdyby někdo z Vás chtěl zaslat ilustrační příklad zbytečného obalu nebo zbytečného odpadu, budu moc rád.

Připojím ho do společné galerie, kterou právě připravuji.